San Francisco 2020

Jestli někam do Ameriky, tak jedině do San Francisca, tvrdil jsem poslední roky, cestuje prakticky výhradně po Evropě. Podobnou větu jsem užíval v souvislosti s Asií respektive Gruzií, než se mé cesty začaly ubírat směrem, určovaným služebními cestami od mého milého zaměstnavatele.

V červnu 2019 mě vyslal do zmíněné Gruzie a moc jsem si ji užil, i když jen krátce a jen ve městech – do hor jsem si osamocen netroufl. Doslova za minutu dvanáct jsem se povozil v lanovkovém městě Čiatuře. Vzhledem k náplni výletu z něj vzešel jen dopravní článek. Na podzim stejného roku jsem plánoval soukromý výlet do Nizozemí, dal jsem však přednost Rumunsku. Jaké bylo mé překvapení, když mě další služebka zvedla do Rotterdamu.

Začátkem února tak cestuji do San Francisca. Tomu předcházelo pochopitelně plánování, vyřízení pseudo-víza ESTA a nákup letenek. Jelikož se v poslední době zdají být velká čtyřmotorová dopravní letadla na ústupu, chtěl jsem letět právě s nimi: cestou tam s vůbec největším vzdušným korábem Airbus A380, směrem zpět s legendou, která velikostní prvenství nesla celá desetiletí: Boeingem 747. Tohle umožnily jedině British Airways a tak se přestupovalo v Londýně. Cestou zpět jsem si navíc dovolil dobrodružství s přesunem mezi letišti, abych byl doma dřív a proletěl se i s malým zajímavým Embraerem. Cestu tam jsem plánoval na jistotu s tříhodinovým přestupem na Heathrow.

Jistota se vypařila, když po včasném nástupu do Airbusu A320 na Ruzyni kapitán oznámil, že si postojíme dvě hodiny na stojánce, protože na Heathrow je mlha a nestíhá. To vehnalo slzy do očí jedné paní, která na rozdíl ode mě měla na přestup do Kanady o půl hodiny méně a letenky různých společností bez garance, že ji aerolinka v případě potíží bez doplatku dříve nebo později dopraví do cíle. Ani já jsem však o své místo ve vytouženém A380 u okna a včasný přílet do SF nechtěl přijít. Předpokládané zpoždění jsme dodrželi a ještě si zakroužili nad předměstími Londýna, takže přestupní čas se smrsknul pod hodinu.

Když se konečně všichni posbírali z letadla, mohl jsem svižně pochodovat dlouhými přestupními chodbami jednoho z hlavních letišť Evropy. Pro přesun mezi terminály tu slouží busy, operující v odbaveném prostoru. Takže pět minut čekáte a pak asi 12 minut jedete. Na cílovém terminálu procházím kolem nekonečných front u přepážek pro řešení mimořádností a následuje řada turniketů. Načtu svůj palubní lístek a turniket napsal “Go to Gate C56”, ale nepustil mě. Sousední turniket už napsal jen stručnou chybovou hlášku. Jakási mexická brigádnice pro usměrňování pasažérů mi jasně oznámila “too late!” a tak mi nezbylo než se zničeně postavit do fronty na frontu. Za mě si stoupla slečna, která měla v úmyslu můj spoj použít jako náhradní za něco jiného, co jí uletělo.

Asi deset minut postávání a náhodně kolemjdoucí jiná asistentka mi řekla, že pro let do USA jsem neměl jít k turniketu, ale k sousední přepážce. Nemaje co ztratit jsem se tam zkusmo vydal. Chlápek mi řekl, že jdu pozdě, ale vida, že mé letadlo bude také zpožděné, pustil mě dál. Dosprintoval jsem vnitroterminálové metro, dojel na třetí ostrov, běžel na security, rychle jím prošel, a doběhnuv na terminál, viděl jsem, že do letadla se sice dav šine, ale šíleně pomalu. Zbyl mi ještě čas odpočinout si, nabrat vodu, stáhnout články a tak. Asi s hodinovým zpožděním jsme se vznesli k mému prvnímu transatlantickému letu.

Nejkratší spojnice dvou bodů na zeměkouli typicky nevede po rovnoběžce, takže letadla létají, pro pozorovatele mapy s válcovým promítáním nepochopitelně, docela severem. K tomu ještě hraje roli Tryskové proudění ze západu na východ, takže směrem na západ se letí ještě více severem. Z Anglie jsem viděl něco málo, Skotsko i Island byly pod mrakem, stejně jako většina cesty přes Grónsko. Tam někde jsme se připojili k západu slunce, který nás provázel prakticky celý zbytek cesty (letěli jsme zároveň s pohybem čáry západu). Hodně výhledů nabízela nehostinná krajina severní Kanady, plná nekonečných zasněžených plání a skalnatých horstev. Obydlenější oblasti Kanady a USA byly zas pod mrakem, až při klesání jsem spatřil Pacifik, pohoří severní Kalifornie a dal si pozor na rozeznání Mount Shasta. Vyhlídkový oblouk nad Sanfranciskou zátokou byl už potmě.

Trochu déle trvalo, než jsme se na letišti dostali na terminál, ale pak se hlavně dlouho čekalo ve frontě na imigračním (asi dvě hodiny). Trochu nadbytečnou kartičku (všechny podrobné údaje jsem už stejně musel vyplnit do ESTA) jsem odevzdal úředníkovi, který se poptal na účel cesty, můj vztah k COVID-19 (tou dobou úřadujícího ještě jen v Číně) a přivezené potraviny, sejmul otisky všech prstů a bez problémů mě propustil. Naštěstí jsem večer neměl jiný plán, než dojet do hostelu a padnout.

Anglickým pojmem “jet lag” se označuje zmatení z přeletu do jiného časového pásma, kdy se člověku chce spát v době, kdy je noc tam, odkud přiletěl. Snad kvůli němu jsem příštího dne vstal překvapivě brzy a svěží, a tak jsem plánovaný odpočinkový program hned proměnil v intenzivní poznávání SF a pochopitelně jeho městské dopravy, především Cable Car a každodenního provozu historických tramvají, hlavě slavných a v Evropě prakticky nedosažitelných PCC. Stihnul jsem však projet i většinu sítě moderního lehkého metra a projít se po pláži Tichého oceánu, i když na koupání v rozbouřené studené vodě jsem se necítil.

Obvyklým urbanistickým uspořádáním amerických měst je pravidelná pravoúhlá síť většinou rovnocenných ulic, což na mapě i v reálu vypadá pro Evropana divně. V SF je to ozvláštněno tím, že tato síť pokrývá zdejší hornatý terén (jakoby ho ignoruje), takže ulice jsou ve značném sklonu. Zcela vodorovné jsou naopak plochy křižovatek, což tvoří značné lomy nivelety vůči ulicím.

Těžko říct, jestli je tu početnější černošská nebo čínská rasa. Obě sem byly zataženy coby levná pracovní síla už v 19. století, kdy SF prakticky vzniklo. Na ulicích spatříme značné množství (Paříž hadr) bezďáků a vágusů, mnohdy mají z dek či dokonce stanů docela promakané příbytky. Nejsou však zřejmě nebezpeční, dokonce ani nežebrají, neotravují a viditelně nefetují, takže snad můžou vadit jen estetickým citlivkám.

Nazítří jsem byl celý den pracovně vytížen meetingem, včetně mého vlastního výstupu, zkrátka povinnostmi, díky nimž mi zaměstnavatel proplatil cestu. Kolem soumraku bylo chvíli volno, a tak jsem se prošel v okolí přístavu a zkoušel při tom fotit úplněk nad majestátním mostem přes zátoku. Následoval méně formální meeting v restauraci, kde se ukázalo, že čtyři silná piva jsou tak akorát, až na to, že po čtyřech pivech vás už nenapadne, že je špatný nápad dát si ještě páté.

V neděli jsem tudíž utrpěl problematické vstávání a protože odpoledne mě čekal ještě kratší meeting, vybyl čas navštívit muzeum Cable Car, mrňavé muzeum tramvají, a v mezičase pofotit provoz v ulicích. Stihnul jsem ulehnout ke spánku dříve, a tak jsem výlet do San José, jímž objedu celou zátoku dokola, přesunul z pozdějších plánů už na příští den.

V zájmu pohodové snídaně jsem vyrazil o něco pozdějším vlakem, což by tolik nevadilo. Při typicky čtvrthodinovém intervalu mi však tramvaje i autobusy v SJ začaly ujíždět jako naschvál a to v kombinaci s ne zcela optimálním rozvržením projíždění způsobilo, že se můj původně velkorysý pohodový plán změnil v naháněčku. Otevření budovaného úseku příměstské tratě BART vedoucí po východním břehu zátoky do Milpitas se totiž odkládá, a tudíž jsem se mezi tramvajemi v SJ a BARTem musel přesunout neefektivně místními autobusy. Jen velké štěstí na spoje v této etapě zachránilo zbytek mých plánů, do setmění stihnout projet dvě větve BARTu nejbližší k SJ.

Padla tma a najednou jsem měl plno času. V Oaklandu jsem si zašel do náhodného rychlého občerstvení na chutný burger a skvělý donut a snědl si je v centru zajímavého města, načež jsem se ještě poprocházel po části nákladového nádraží u přístavu, než jsem měl pocit, že by mě mohl někdo zahlédnout. Únava a těžká krosna mi nedovolily než se odebrat na SF autobusové nádraží a číst si, neb až po půlnoci odjížděl noční autobus do Rena. Přes katastrofální stav vyžilých a rozpadlých sedaček jsem se v něm trochu prospal.

Reno je malé město ve státě Nevada, doslova na dohled od hranice s Kalifornií. Leží na náhorní rovince (1400 m n. m.) sevřené mezi pohořími, a jeho centrum je jedno kasino vedle druhého – takové prťavé Las Vegas. Rozespalý jsem z busu vystoupil do mrazivé půl šesté, a musel okamžitě začít svižně bloudit městem, abych nezmrznul. Podíval jsem se až do kampusu, pak mě ale únava a bolest zad zahnaly do konečně otevřené staniční budovy, kde jsem strávil o půl hodiny déle, než kázal jízdní řád. Přejezd pohořím Sierra Nevada po historicky významné železnici stál však za to!

V Sacramentu jsem ihned zamířil do železničního muzea, které mě naprosto uspokojilo a uchvátilo, až na chudé zastoupení dieselových lokomotiv. Do setmění zbývala ještě hodinka, a tak jsem stihl projet jednu ze tří dlouhatánských tramvajových tratí, abych odlehčil zítřejšímu programu. Po ubytování ve svérázném hostelu, který byl i přes “membership” příplatek s přehledem nejlevnější a přesto pěkný a pohodlný (v obřím pokoji pro šest s kobercem vysokého chlupu jsem spal sám), jsem hledal po městě levný fast food: všechny vyznačené na mapě sice existovaly, ale byly už zrušené a zavřené. Nakonec jsem se však za $10 dobře najedl.

Ráno jsem zazmatkoval, neboť jsem plánoval podle jízdních řádů na sobotu, a nezbylo mi než přeběhnout několik kilometrů přes celé město, abych nemusel půl hodiny čekat na další tramvaj. Nakonec jsem však stihnul síť projet i s malou rezervou. Se záměrem vyzkoušet si různé dopravní způsoby jsem pak jel vlakem do Martinez, přípojným autobusem železniční společnosti do Petaluma, a odtud zvláštním velice moderním příměstským vlakem do Larkspur. Pěšky jsem se přesunul na zapadlou zastávku doslova uprostřed dálnice, kde jsem doufal chytit nějaký autobus, kterým by se šlo přiblížit k severnímu konci Golden Gate Bridge.

Nějaký bus přijel, řidič mi odpověděl, že u mostu nestaví a kterou linkou mám jet, a pak ještě asi pět minut postával na zastávce, takže jsem stihl využít jeho WiFi a zorientovat se, přičemž se ukázalo, že mě může dovézt kus severněji od ideálního místa, což byla pro mě dobrá varianta. Dá se tak říci, že jsem se na jinou zastávku zase uprostřed dálnice dostal se štěstím. Ke Golden Gate jsem se mohl dostat pochodem přes hory, který vycházel tak akorát do západu slunce, takže jsem svižně vyrazil ulicí do kopce, aby mě další ulice přivedla k turistické trase.

Vtom stojí přede mnou brána s velkou cedulí, že ulice je soukromá, pěším je vstup přísně zakázán a jsou tam kamery. Obcházet by to bylo daleko a zase s kopce, tak jsem si řekl, že tam musí být pěšinka, kterou to stejně naštvaní pěší obešli přede mnou. No, jakási cestička prodírající se buší s nízkým hustým porostem tam byla, ale různě se ve svahu dělila a ztrácela, navíc s velkou a těžkou krosnou byl výstup dost pomalý. Když už jsem si myslel, že v té buši zhynu, zcela nečekaně jsem se ocitl zpátky na té ulici o kus výš. Zbývalo po ní vyjít asi sto yardů a nic zvláštního se při tom nestalo.

Na dohled přede mnou se tyčil kopec, ze kterého by mohl být hezký výhled. Rád jsem shodil krosnu do křoví a vyběhl tam. Hezké, jenže o to víc se přiblížil soumrak a ke Golden Gate ještě daleko. Nepolevujícím tempem jsem tedy vyrazil po trailu alespoň ke Slacker Hill. Šlo se fakt dobře, když už tu turistická cesta je, tak je krásně udržovaná, odvodněná, s parádním povrchem. Do západu jsem to sice nestihl, ale stejně odsud na most nebyl ideální výhled. Hory ale pěkné. Blíže k mostu jsou nějaké oficiální vyhlídky, kam jsem stejně musel zamířit, ale už padla tma natolik, že jsem si musel svítit na cestu. Výhled stejně nebyl nikde zcela nezakrytý, udělal jsem něco nočních snímků a šel jsem na samotný most, abych po něm přešel do města (chůze po tak obřím mostu musí být zajímavá sama o sobě) a zamířil do hotelu.

Po každé straně Golden Gate jeden chodník, vpravo byl zavřený, ale dálnice se dala podejít. Nějaké divné cedule, kdy a kdo tam smí jít, jsem ignoroval, byla tam jakási pípající branka zrovna otevřená, neboť proti mě vyjel cyklista, tak jsem vyrazil po chodníku. Po chvíli proti mě jede golfové vozítko a v něm policajt, a že tam nesmím jít, že je most od půl sedmé večer (!) pro chodce zavřený, a že tam smějí jen cyklisti. Vykázal mě zpátky na tu stranu zátoky, kde jsou jen hory a ne můj hotel. A co včil?

Chvíli jsem tam naštvaně seděl, pak zkoušel stopovat auta, ale nic se nedařilo. Zoufale jsem v mapě našel nejbližší zapadlou zastávku busu a došel tam, v tom jde kolem místní chlápek, řka, že zrovna autobus pojede. Měl jsem štěstí, a ještě si pokecal.

Až dosud jsem, podle svých dobrých zvyků, veškerý čas efektivně využíval na program a objevování dopravních i jiných zajímavostí. Avšak při plánování výletu jsem si raději dával čas navíc jako rezervu, kdyby se něco pokazilo či jsem nestíhal. Ještě k tomu se při detailním plánování ukazovalo, že mám v SF den navíc (s ohledem na už nakoupené letenky), který neumím dobře využít, a na cestu někam dál (lákalo mě třeba Salt Lake City) by byly potřeba dny dva. Takže jsem se ocitl v situaci, kdy mi zbývalo ještě dva a půl dne pobytu, ale programu na jeden.

Čtvrtek jsem tak v pohodovém tempu věnoval doprojetí všech tratí BART a vůbec mi nevadilo, že na zpáteční cestě vlak Amtraku nabral skoro hodinu zpoždění. Směle jsem se byl poptat do vozovny tramvají, jestli by mě nepustili prohlédnout a vyfotit odstavené kousky, ale neúspěšně. Vyběhl jsem si na nejvyšší městské kopce v SF, přičemž mě zase dostal západ slunce. Je to mrcha rychlá.

Poslední celý den jsem se ještě jednou svezl Caltrainem, abych okusil jiný typ vagonů, pak se pověnoval trolejbusové síti města včetně pokusu o návštěvu obou vozoven s cílem vyfotit exemplář 14TrSF – trolejbusů s českými kořeny, které minulý rok vyřadili z provozu. Ale zase jsem neuspěl. Dosyta jsem se prošel po parkové čtvrti Presidio, která bývala kasárnami, načež jsem byl na pláži za jediného exota, který se vrhal do chladných divokých vln Pacifiku.

Odlet byl až další den odpoledne, a tak jsem zamířil na Bay Bridge, který je v první sekci (ze SF na Treasure Island) pro chodce nepřístupný, ale jezdí tudy městský autobus. Dojel jsem na zmíněný ostrov a obešel jej dokola a chtěl si ještě kus zajít po druhé sekci mostu, ale půlka ostrova byla šíleně rozkopaná a musel jsem si hrozně zajít, takže už jsem na další pochod neměl chuť a raději chytil bus zpět. I s pohodovým obědem jsem tedy dorazil na letiště s předstihem a projel si letištní minimetro a prošel všemi procedurami v klidu.

Sice jsem nechytil místo u okna, ale hned sousední, a tak jsem z okénka vytouženého Boeingu 747-400 přiměřeně vyhlížet mohl. Důležité však bylo se také během krátké noci co nejvíce vyspat, abych zmírnil návratový jet lag. Tomu napomohla posádka vhodným načasováním večeře, snídaně i ztlumením světel, a také uspávací audio ze zábavního portálu. Na takhle dlouhých letech i v ekonomické třídě dostanete sluchátka, deku, polštář (ten jsem nedovedl využít), víno, pivo, dobrou večeři, člověk se skoro nají k prasknutí.

Téměř načas přilétáme na Heathrow a mě čeká poslední dobrodružství: včas se přesunout a odbavit na London City Airport, které je odsud přes celý Londýn a letí to za půl čtvrté hodiny. Bez zbytečného zdržení beru krosnu a šup do metra, když se ozve řidička s tím, že je výluka a metro končí hned kdesi na okraji města. Vyhledávač dopravních podniků nabízel nesmysly, rozhlas náhradní autobusovou dopravu, ale já své nervy napnul rozhodováním se, jestli nepojedu raději metrem oklikou s přestupy navíc. Tuto variantu jsem nakonec zvolil a ač mi spoje spíše ujížděly, i v neděli ráno měly solidní interval, a tak jsem to tak akorát stíhal. Na focení už ale nebyla nálada a navíc hustě pršelo.

Zajet si ještě o několik stanic k doprojetí kompletní větve Docklands Light Railway jsem si už raději odpustil, i když bych to býval stihl: LCY je totiž malinké letiště s velice přívětivou politikou, co se týče pozdního příchodu. Zavazadla se zde odbavují automatem (to jsem nikde jinde neviděl), a teoreticky tak stačí učinit pouhých 20 minut před odletem. Stejně bych doporučil přijít dřív, protože někdy odlétá více spojů za sebou, takže je na security nějaké to zdržení, v mém případě ozvláštněné tím, že jsem v palubním baťůžku zapomněl flaštičku s vodou, kterou jsem dostal v předchozím letu.

Místo plánovaného Embraeru 190 mě potěšil vzácnější model 170 a za hustého deště odlétáme s menším zpožděním, které mi vůbec nevadí. V Praze je krásně a stejně se cítím i já po návratu ze skvělé služebko-dovolené. Co se mohlo pokazit, se … nakonec vždycky nějak zvládlo.

Odkazy na dopravně zaměřené články z této cesty:
San Francisco (1): Cable Car a Streetcar
San Francisco (2): soudobá MHD
San Francisco (3): Železnice v okolí
San Francisco (4): Sacramento a San José