Albánie 2018

Ve čtvrtek 20. 9. 2018 se Terka, Terka a Libča ráno sešli na pražském hlaváku, aby nastoupili desetidenní cestu na Balkán, a sice Flixbusem do Budapešti. Čekání na spoj si zkrátili pobíháním po všech možných stanovištích, dokonce i v opačném směru, neboť spoj nebyl na žádném uveden. Zvítězila strategie počkat v místě, odkud půjde spatřit a následně doběhnout ke kterékoli zastávce - nakonec to byla ta první. Pak nás ještě řidič vyděsil tvrzením, že naše lístky jsou na další den, ukázalo se však, že byly neplatné jen proto, že jsme měli nastupovat už na Florenci a prý to není jedno, ale protentokrát bylo.

Jízda byla dlouhá a nudná, ale nepoškození jsme vystoupili do rozpálené brány Balkánu. První získané Forinty se bohužel podařilo utratit za záchod, a ne za langoš, jejichž pramen vyschnul. Cestu od Kelenföldu lemovalo Libčovo neustálé pobíhání při focení kolemjedoucích tramvají, pak jsme se štverali na kopec Gellért-hegy. Byl odsud hezký výhled, ale hnali jsme se dál, abychom stihli ještě něco vidět. Se započítáním jízdy na letiště, nákupu cestou na Köbanya-Kispest a pozdního obědu u “krišňáků” nám však žádný čas stejně nezbyl.

Terky na Gellért-hegy, 20. 9. 2018 © Libor Peltan

Let do makedonské metropole se sice odehrál za tmy, šlo však po vzletu sledovat světélka Budapešti a při divokých manévrech před přistáním Skopje. Po krajnici málo frekventované spojovací dálnice jsme došli na okraj vesnice Mladinovici, kde se našel vhodný plácek na stan, obklopený divokým vínem ale hlavně množstvím přítulných svízelů a jiných obtížných bylin.

Ráno to bylo na nádraží ještě kus cesty, ale vlak, překvapivě tvořený velkou motorovou lokomotivou a jedním oddílovým vozem, jsme bez problémů stihli. Ve Skopje jsme se nejprve pokusili využít MHD, ale nevida možnosti pořídit jízdenku jinak než neznámou čipovkou jsme to vzdali. Nevynechajíc kafčo v turecké čtvrti, došli jsme na zříceninu hradu s výhledy. V centru jsme ztratili něco času nákupem simky, návštevou muzea v budově bývalého nádraží, která je mementem zemětřesení v roce 1963, a také rodného domu Matky Terezy, a obědem v nepříliš skvělé restauraci, ve níž měli ve všem hodně slaný sýr.

Ke kafíčku obligátní lžička a fotečka, 21. 9. 2018 © Libor Peltan

Po procházce po uměleckých mostech se už chýlil čas k odjezdu vlaku do Kičeva, ve stejné sestavě jako ráno, jen podstatně plnější. Cestující aspoň ze začátku ohleduplně kouřili v chodbičce. Z okna se často nabízely působivé výhledy na skalnatou a členitou krajinu. V cílové stanici se Libča zdržel focením soupravy vlaku a také pomníku úzkorozchodného parního vláčku, což vzhledem k tmě moc nešlo. Nemaje přesný plán kde přespat, hledali jsme už tady levné hostely, ale neúspěšně; nahlédli jsme však alespoň do centra. Nakonec jsme vzhledem k časné hodině volili další přesun - autobusem do Ohridu.

I tam jsme se více méně aktivně pídili po ubytování, ale nakonec jsme, po dlouhé procházce nejen pěkným a živým centrem, avšak také zapadlými uličkami, s vykoupáním u mola, kde dávají dobrou noc kočky s koťaty, stanovali na vysokém ostrohu nad jezerem kus za městem.

Ohrid z hradu, 22. 9. 2018 © Libor Peltan

Ráno jsme se vrátili přes centrum (vč. pekárny), abychom vyšplhali na zříceninu hradu, a pak cestou k autobusu narazili na nefalšovaný trh. Víc nás však zdrželo samotné čekání na autobus do Peshtani, neboť nám místňáci dávali překvapivě nefunkční informace. Dočkali jsme se alespoň hezkého starého autokaru, a dovezl nás na samotný konec Peshtani - i tak to odtud ke kýženému Muzeu na vodě bylo půltřetího kilometru pěšky po rozpálené silnici, navíc v nepříjemné společnosti psa, který jako by se snažil sebe i nás nechat přejet autem.

Samotné muzeum nebylo závratně zajímavé. Zhlédli jsme napodobeniny příbytků vystavěných z rákosí a bláta na dřevěném platu, spočívajícím na kůlech nad vodou, víc nás však zaujala mračna ryb a vodní hádek. Aspoň jsme se tam proti vůli hlídačů vykoupali v průzračné vodě. Následovala neskutečná haluz při stopování - asi po dvaceti minutách nasedáme ke dvěma horským vůdcům, kteří jedou připravovat zítřejší trek přesně do míst, kam jsme chtěli dojet.

Galičica z Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan

Na Lako Signoj (1984 m n. m.) jsme za nimi dorazili se zpožděním, neboť jsme před výstupem povečeřeli, Terky však byly cestou nahoru rychlé. Obhlédli jsme zbytky vojenské vysílací stanice (prý v provozu do roku 2001) a sestoupili nejdříve na horskou silnici, na níž jsme po chvíli pochodu měli štěstí na další stop (už za tmy), takže jsme nocovali už na okraji obce Stenje.

Na vyjížďce na ostrov Golem Grad uprostřed jezera Prespa, u hranic s Albánií a Řeckem, jsme se dohodli telefonicky už večer, i když ne dokonale, když překážkou nebyla jen jazyková bariéra. Nakonec to ale vyšlo a my strávili dvakrát hodinu v motorizované pramici, nepohodlné sedačky byly vylepšeny jakousi pokrývkou a také chlazenými nápoji značného druhu a množství. Konverzace neutuchala, o čež se primárně starala starší dáma, která kromě svého společníka a pana průvodce tvořila s námi expediční sbor.

Dáma drží předmět doličný - petflašku, 23. 9. 2018 © Libor Peltan

Nejpůsobivější byl příjezd a následné obkroužení ostrova obsypaného kormorány, kteří na zatleskání poslušně startovali. Pelikáni si drželi decentní odstup, ale zanechali nám k ulovení několik pěkných per. Výšlap po Golemu postrádal hady (ti totiž postrádali vedro) a velké výhledy, spatřili jsme ale několikero ruin budov různého určení a především věku, včetně nedávno obnovené kaple Sv. Petra, a především několik želv, jež se sice naše dáma pokusila zahubit půllitrovou petkou s vodou, ale želvu utopit není snadné. Cestou zpět jsme ještě museli zakotvit u skály, protože Dáma tam spatřila kostelík a tudíž tam musela umístit peníze. Terka se aspoň stihla nenápadně nahá vykoupat.

Pan průvodce nakonec inkasoval 50€ od obou “skupin”, takže mu asi chutnalo k obědu. Nám taky, náhodně vybraná ze dvou místních restaurací (Stenje je v sezóně turistickou destinací) nebyla strašná, koupání však přes hezkou pláž vybavenou lehátky zneatraktivňovaly vodní rostliny.

Fauna ostrova Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Fauna ostrova Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan

Vyrazivše vandrem po silnici zpět k horám, stali jsme se terčem pro značně otravné mušky. Světlým okamžikem byl Libčův nákup jablek od domorodců právě sklízejících rozsáhlé plantáže, kteří mu zadarmo naložili kolik unesl (doslova). Cestu do hor jsme si snažili usnadnit stopováním, což se podařilo až po delší době, ale přece. Do večera jsme se akorát stihli vyšplhat do údolíčka z vyschlého jezera v přibližně dvoukilometrové výšce, kde se našlo rovnější a závětrnější místo na stanování.

V noci na nás nezaútočil medvěd, takže jsme mohli hned ráno zaútočit na Magaro 2255 m n. m., kde ale bylo poněkud větrno. Cestou dolů jsme se zastavili u jakési obří tabule / terče, jejíž účel jsme nezjistili, a pro stan, který nám mezitím neodnesl ani vítr, ani nikdo jiný. Horskou silnicí, po níž jsme šlapali potřetí a naposledy, jsme zase zkoušeli stopovat, ale nejprve jsme měli poobědvat na vyhlídce Koritski Ridge a nabrat vodu u nedalekého pramenu (prý jediný v pohoří), až pak se zadařilo - zato parádně, zvláštní francouszký pár nás v pěkně zařízeném obytném vanu dovezl až do Svetiho Naumu.

Výhled z Magara, 24. 9. 2018 © Libor Peltan

Jde o poutní místo tak, jak u nás vypadala kdysi, přesněji řečeno, jak by vypadala dnes, kdyby kdysi neupadla v nezájem a neomezovala se jen na kostel v pustých lesích a čtrnáctero kapliček k němu vedoucích. Ve vstupní bráně se nevybíralo vstupné (snad jen za záchod), ale hned na peněženky zaútočí stánky s cetkami křesťanskými i jinými; z polovenkovních polorestaurací voní ryby, cedule lákají k projížďce veslovými loďkami k “pramenům Ohridu”.

Po delší procházce a proniknutí klášterní branou konečně nacházíme skromný kostelík. Ve vrátnici sedí kdosi vzhledu řeckokatolicky-mnišského s dlouhým plnovousem, od nás ale vstupné nechce, snad pro náš značně poutnický zjev. Interiér památky z desátého století je velice tmavý, ale nádherně zdobený freskami po celé ploše, a přes nevelikost prostorů působí zevnitř monumentálním dojmem, což se těžko vysvětluje. Zkrátka jsme odcházeli naplnění a také obdarovaní dřevěnými vyřezávanými (laserem) křížky na krk.

Ohridské jezero u Sv. Neumu, 24. 9. 2018 © Libor Peltan

Po vykoupání, které bylo fajn až na po pláži se pohybující nedůvěryhodné osoby, jsme neodolali jedné z polorestaurací a konečně vyrazili richtung Albánie. K hraničnímu přechodu to nebylo daleko a od něj nás do Pogradce ihned vzal taxík za 5€. Měli jsme tak čas si zvykat na poměry, nakoupit a užít si levné potraviny všeho druhu a při procházce mimojiné zjistit, že tady se pro špínu na pláži (jinak pěkné) a ve vodě koupat nedá. Autobus do Elbasanu jsme nejdřív marně hledali na autobusáku, pak nás místní poslali na spot u silnice, kde však nečekal nikdo jiný, ale nakonec nám i ulovili naprosto neoznačenou osmimístnou dodávku.

Libča se cestou usilovně otáčel za artefakty zrušené železnice, které byly od silnice lépe či hůře vidět, k zábavě ale přispělo i několikeré čekání, když řidič zastavil a nakupoval desítky kilogramů cibule. Horský přejezd stavebně působivou silnicí v nás sice zanechal dojem, ten ale zastínila situace v jedné z posledních zatáček, kterou zatarasily zvláštně do sebe zaklíněné kamiony, takže jsme nejdřív prokličkovali zácpou, pak v ní vytvrdli na dobu tak akorát aby řidič nakoupil svačinu v kiosku (a my mezitím zhlédli kterak prodavač tyčí omráčil přes deset ryb), a nakonec objeli zatarasené místo volným terénem za pomoci místních a pár nájezdů ze šutrů. Welcome in Albania!

Magaro - no to je vrchol, 24. 9. 2018 © Libor Peltan

Zkrátka Elbasan nás přivítal za tmy. Při prohlídce centra jsme hloupě odmítli (možná omylem?) nabízený “booking”, což se nám později vymstilo, když přespání na nádraží nebylo reálné a vyhlídnutá rumiště půldruhého kilometru dál také nevypadala důvěryhodně. Holky měly střídavě strach z psů, lidí a z větru, který se na nás pokusil zlomit hrušeň, nakonec však jediným nepřítelem klidné noci byl ten strach.

V souvislosti s jízdou vlakem Albánií nevěděl Libča, co sledovat dřív. Vraky vpravdě historických vozů a lokomotiv ve stanicích, pozoruhodná, i když poněkud neutěšená krajina, opuštěný industriál. Interiér našeho vlaku nezklamal: vyhnilé sedačky, špína, polovina oken vymlácených. Terky se raději věnovaly dospávání, takže si ani neužily kvalitní čtyřiadvacetikarátovou tmu při jízdě tunely. Ještěže v cílové Rrogozhinë zahnal hlad trh a únavu kafíčko.

Jeden z nesmrtelných "čmeláků" původem z Vysočan přiváží vlak Durrës-Fier do stanice Rrogozhinë, 25. 9. 2018 © Libor Peltan

Po chvíli pěší chůze a interakci s oslem jsme narazili na zbohatlého Albánce (žijícího t.č. v Dánsku), který s námi kromě svezení hodně povídal, takže jsme získali pár střípků do mozaiky mentality tohoto národa, a nasměroval nás též ke správnému autobusu, takže jsme brzy stanuli Divjakë, odkud to už do národního parku šlo dojít. Laguna e Godullës, k níž jsme mířili, sice nezaujala, zato jsme prošmejdili návštěvnické centrum s výstavou a živými zvířaty. Terce se nejvíc líbil pelikán, zato Terka vášnivě propadla mazlení s koťaty.

Neskutečná haluz byla zas mávnutí na okolojedoucí auto - dva kosovci mířící do Pejë nás svezli přímo do centra Durrësu, kam jsme chtěli. Podivně dlouhá byla cesta jeho předměstími podél pláží, když jsme se tam ale později vrátili, ke koupání nás voda moc nelákala. Centrum taky nic moc, ale navštívili jsme mešitu (ženy, resp. muž pochopitelně jinou její část a v jiném oděvu), a pochutnali si na kebabu.

Rozprava s pelikánem ve středisku národního parku u Divjakë, 25. 9. 2018 © Libor Peltan

Po nezbytné cukrárně jsme usoudili, že je teprve pozdní odpoledne, a bude tedy lépe se posunout ještě vpřed, než pohledáme nocleh. Autobus do Tirany jsme chytli lehce a levně, ale Libčův plán, že nás doveze na nějaký centrální autobusák kde se na nás sesypou nabízeči komnat, se rozplynul, když nás vyložil na plácku u silnice na okraji města, a my museli do centra dojet MHDčkem (to naštěstí v Albánii není problém, lístky prodává průvodčí).

Zkuste si za soumraku zadávat do googlu “cheap hostel Tirana”. Bloudíc v širším centru města, našli jsme jeden, kde však na zazvonění nikdo neotvíral. Místňáci nás posílali jen do hotelů, za něž se nám utrácet nechtělo. Zkusili jsme jiný a vrazíc do vrat, šéfka na nás vyběhla jestli nemáme rezervaci a jestli jsme tři - moc jsme ji nechápali, ale snad jí před chvílí odřekli ubytování tři Turci, kterým se nelíbil komfort tohoto hostelu. To bylo naše velké štěstí, šéfka byla ráda, že nemá volné postele, my zas že máme přespání za 5€, které je asi jinak bez rezervace dlouho předem k nesehnání.

Navázání bližších kontaktů s Felis Catus tamtéž, 25. 9. 2018 © Libor Peltan

Vše bylo fajn, mohli jsme se bývali i více družit, ale čas nám na to nezbyl, neboť jsme se večer ještě prošli po zvláštním centru, pojedli, popili a zhlédli pyramidu svým zjevem upomínající na socialismus. Dalšího dne jsme byli tak zlenivělí, že jsme se v infocentru po chvíli poflakování rozhodli nezamířit na lanovku na kopec nad městem, ale rovnou na autobusák a totálně plným busem (není jasné, jestli kvůli nám někdo nezůstal) se přemístit do Kukës, kde Libča tušil pěkné město v horách a s koupáním vůkol.

Nádherné horské výhledy byly nakonec spíše z velkoryse trasované dálnice tam vedoucí (ona je velkorysá až na hranice s Kosovem - snad ze strategických důvodů), město totiž postrádá historické centrum, které zmizelo pod hladinou přehrady. Po uprchnutí velice (fakt moc) dotěrným taxikářům jsme se královsky najedli v restauraci a po procházce se vykoupali v poněkud jílovité vodě s jedním místňákem (žijícím t.č. v Belgii).

Dlouho jsme neúspěšně stopovali u silnice a pak u motorestu, kde jsme se pokusili po setmění ukecat odvoz za úplatu, což se po středních peripetiích podařilo dobře. Cestou bylo zajímavé sledovat rozsáhlý požár borového lesa, který Albánec okomentoval: “haha, Kosovo on fire.” Zastanovali jsme na poli a doufali, že není minové.

Prizren z hradu, 27. 9. 2018 © Libor Peltan

Prizren se zařadil do řady měst, která mají zříceninu hradu na kopci a tu jsme navštívili. Kromě toho hezké a malebné centrum s uličkami, náměstími a mešitami a celkem tři křesťanské kostely: jeden nově znovupostavený, jeden v Unescu a v ostnatých drátech a i tak nekompletní a jeden tvořený obvodovými zdmi; všechno ale pěkná řeckokatolická architektura. Před odjezdem jsme si neodpustili kavárnu (neskutečně levná) a Libča nafotit také nádraží (zpustlé). Pak jsme se busem za hlaholné popové hudby, puštěné ve smyčce, odloudali do Peče.

Do soumraku času nemnoho, jeden kebab po cestě, od teď už obligátně spojený s nabíjením vší elektroniky, rozhlídka po městě a hurá do hor. Zakufrovali jsme, ale vyhlídku i místo přespání (volené raději o kus dál i když v horším terénu) jsme stihli za světla. Holky si vybraly, že dnes se budou bát medvědů, nejhorší byl však zima, nevyřešená spojováním spacáků. Ráno jsme však pěknými horami došli kam jsme chtěli a hlavně navštívili zdejší monastir, masivní zdí i přítomností vojenských sil dobře ochráněný. Stojí to za to, je to krásná a starobylá památka.

Hory kolem Pejë, 28. 9. 2018 © Libor Peltan

Ještě jeden průchod městem a kavárnu volíme raději u nádraží. Cestou vlakem se věnujeme svým oblíbeným činnostem - Libča prohlížení všeho vůkol a focení, Terky prohlížení svých očních víček. Prištině už jsme moc nedali, ostatně toho ani tolik nenabízí. Už je tu také dráž, ale pozdní oběd s kafem jsme našli fajn. Libča šel pro jistotu vytisknout palubní lístky: v náhodně nalezeném copycentru byla ohromná fronta lidí vyřizujících si jakési doklady, v copycentru z internetu nám je vytiskli zadarmo, byla to spíš jakási reklamní agentura, asi měli z našeho požadavku spíš srandu.

Povinně jsme se vyvezli za éčko výtahem na věž obnoveného Chrámu Matky Terezy (koho jiného) a pak raději už dumali nad busem na letiště, Libča tušil, že by měl jet v šest. Místňáci nás poslali na autobusák, což byla zjevná chyba, jezdily odsud jen dálkové spoje, od jedné pokladny na jízdenky nás poslali k jiné a tam bez lístku přímo k busu (což je normálně ilegální), do kterého nás průvodčí na ten kousek nechtěl pustit, ale nakonec si to rozmyslel, a tak jsme bez úrazu stanuli v Sllatinë, odkud je to dál než to vypadá v mapě, ale půlčtvrtého kilometru jsme ušli.

Nádraží v Pejë s vlakem do Prištiny, 28. 9. 2018 © Libor Peltan

Večerní let pozbyl zajímavostí, snad jen, že v Prištině má bůhvíproč člověk jít k check-in přepážce, i když má už vytištěný palubní lístek a nemá zavazadla. Přespání jsme nakonec místo ve stanu na chladné maďarské planině zvolili přímo v terminálu letiště Ference Liszta, kde jsme objevili snesitelný kout na patře u výtahů. Sobota 29. září se nesla v odpočinkovém duchu, Terky nejdříve nakoupily v osvědčeném Tescu a pak se jely cachtat do lázní Svatého Lukáše, Libča volil projíždění tramvajových tratí a návštěvu železničního muzea, to ale nakonec vzdal a zhlédnul jen maličké muzeum metra.

Sraz měl být v Góvindě, čekali jsme ale každý v jiné. Na nugátovém nádraží jsme se ale už našli a se štěstím zabrali pohodlné kupé, které pocitově zkrátilo dlouhou jízdu. V Břeclavi nám ji ozvláštnil dědula vracející se z toho .. no jak se tomu jenom řiká, však vy víte (ze srazu základky po 180 letech), pilo se, brečelo se, na peníze nikdo nekoukal, všichni se objímali... Tím naštěstí nakonec oblažoval vedlejší kupé.

 
CSMG-2 "Csuklós" na ulici Bartók Béla út, 20. 9. 2018 © Libor Peltan
Želva na Feneteklen-tó, 20. 9. 2018 © Libor Peltan
Sanos na bulváru Krste Misirkov, 21. 9. 2018 © Libor Peltan
Skopjeský hrad, 21. 9. 2018 © Libor Peltan
Tři Terezy, jedna Matka, žádná nemá děti, 21. 9. 2018 © Libor Peltan
Balkánský oběd s balkánským sýrem, 21. 9. 2018 © Libor Peltan
Kičevo: pomník úzkokolejky Skopje-Ohrid, zrušené 1966, 21. 9. 2018 © Libor Peltan
Hrad nad Ohridem, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Výstup na Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Výstup na Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Výstup na Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Pohled na Magaro, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Sestup z Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Sestup z Lako Signoj, 22. 9. 2018 © Libor Peltan
Ostrov Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Kormoráni z ostrova Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Ostrov Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Pelikáni z ostrova Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Pelikáni z ostrova Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Pelikánka na ostrově Golem Grad, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Svatý Petr, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Terka a želva, teď jen která je která, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Ruiny na Golem Gradu, 23. 9. 2018 © Libor Peltan
Výstup na Magaro, 24. 9. 2018 © Libor Peltan
Sestup z Magara, 24. 9. 2018 © Libor Peltan
Sestup z Magara, 24. 9. 2018 © Libor Peltan
Ranní nálada ve stanici Papër, 25. 9. 2018 © Libor Peltan
Interiér ex-naměckého "Halberstadtu" ve službách Albánie - viz okna, 25. 9. 2018 © Libor Peltan
Přístup na ostrov v Laguně e Godullës, 25. 9. 2018 © Libor Peltan
Ruina Sv. salvátora v Prizrenu, 27. 9. 2018 © Libor Peltan
Hory kolem Prizrenu, 27. 9. 2018 © Libor Peltan
Prizren, 27. 9. 2018 © Libor Peltan
Chrám Bohorodičky Ljevišky v Prizrenu, 27. 9. 2018 © Libor Peltan
Kafíčko za 1,5€ (dohromady) v Prizrenu, 27. 9. 2018 © Libor Peltan
Flotila na autobusáku v Prizrenu, 27. 9. 2018 © Libor Peltan
Revitalizované ex-německé Silberlingy nabízejí čistotu (vyjma WC) a pohodlí, 28. 9. 2018 © Libor Peltan
Ex-hannoverská LHB TW 6000 na konečné Tulipán utca, 29. 9. 2018 © Libor Peltan
Převážně Ikarusy 280T ve vozovně Kőbánya, 29. 9. 2018 © Libor Peltan
Soupravy MIX/A a MXA železnice HÉV za stanicí Csepel, 29. 9. 2018 © Libor Peltan
Fronta na Nyugati pályaudvar, 29. 9. 2018 © Libor Peltan